Nejčernější den naší novodobé historie

Blíží se výročí událostí 15. března 1939. Němečtí okupanti nezváni a nevítáni tohoto pochmurného dne vpadli jako drzí vetřelci do českých zemí a opustili je až v květnu 1945. Československo mělo navždy zmizet z mapy Evropy. Obyvatelstvo v lepším případě čekal nuzný život plný strachu a nebezpečí v tíživé realitě protektorátu, v tom horším přímo perzekuce a pronásledování, pobyt ve vězení, odvlečení do koncentračního tábora nebo na nucené práce. Tisíce nejlepších osobností národa skončilo předčasně svou životní pouť na popravišti. Řada obcí v českých zemích i na Slovensku byla zločinnými okupanty vypálena. Hospodářský život plně sloužil potřebám válečné ekonomiky Německa. Je dnes nezbytně nutné ve světle vývoje po roce 1989 tuto historii stále připomínat. Kvůli zacílení na mladou generaci pak nejlépe na osudech konkrétních lidí. Obětí strašlivé doby. Mužů a žen, kteří měli svá nejlepší léta ještě před sebou. Lidí jejichž životy vyhasly kvůli účasti v odboji, osobní statečnosti či shodně nešťastných okolností, když se ocitli ve špatný čas na špatném místě.

První letošní číslo magazínu Přísně tajné! 1/2024 je tematicky věnováno právě připomínce 15. března 1939, ale i událostem předcházejícím tomuto osudovému datu a zcela přirozeně i těm následujícím. Na titulní straně magazínu vycházejícího u nás pravidelně, vždy šestkrát za rok, a to už od druhé poloviny 90. let, je jedna z nejznámějších fotografií z onoho tragického březnového dne a trefný nadpis – Nejčernější den v naší novodobé historii. František Čermák v úvodním slovu vydavatele představuje čtenářům náplň vydání velice výstižnými větami: „Toto číslo věnujeme z větší části nejčernějšímu období naší novodobé historie. Před 85 lety, ve středu 15. března 1939, se ulicemi českých a moravských měst od rána valila nikým nezvaná zelenošedá masa německých okupačních vojsk. O den později Adolf Hitler vyhlásil Protektorát Čechy a Morava. Termín protektorát zvolil záměrně - měl být blízký těm západním mocnostem, které ho uplatňovaly ve své koloniální politice a které v září 1938 Československo hanebně zradily. Hitler tím odstartoval nekonečnou řadu zvěrstev v podobě teroru, germanizace a drancování národního hospodářství ve službách říše, zvěrstev, která páchali Němci na Češích po celých dlouhých šest let okupace. Strádání obyvatel naší země a 360 tisíc lidských obětí je dnes většinou médií a četnými politiky považováno za jakousi bezvýznamnou epizodu, kterou ani nestojí za to připomínat. S pompou a s celodenními tryznami se vzpomínají jiná výročí….“

Zkušení autoři literatury faktu se v celkem devíti článcích věnují tématu souvisejícímu s tragickými březnovými dny roku 1939. Jeden z klasiků válečné literatury faktu Roman Cílek se vrací do údobí druhé republiky, připomíná klíčové události i dramatický vývoj na Slovensku. Stanislav Motl popisuje svým typickým stylem, kdy čtenáře okamžitě vtáhne do děje, nelehký životní osud a předčasnou smrt mladé učitelky Anny Jindřichové utýrané bestiálními zločinci na podzim 1938.

Známý publicista František Roček sleduje válku pohledem dvou chlapců, tedy optikou, která má nepochybně co říci i dnešním mladým. František Mrázek se zaměřil na popis válečného dění na Táborsku, kde bezohlední okupanti řádili podobně jako na jiných místech protektorátu, kde však současně existovala silná síť ilegálního odboje a odbojáři museli čelit nejen nacistům, ale i udavačům a zrádcům. Autor připomíná i krutý osud místních Židů. Jana Vrzalová připomíná hanebný akt Mnichovské zrady. Budovu, kde bylo jednáno o nás a bez nás osobně loni navštívila a své dojmy předkládá čtenářům.

Františka Vrbenská nazvala svůj text Hrdinové a odpadlíci: český svět slova za okupace. Novináři, herci, spisovatelé, vlastně všichni veřejně činní umělci byli během okupace pod trvalým drobnohledem tehdejších mocenských orgánů i represivních složek. Ne každý ve složité době obstál. Byli odpadlíci i vyslovení zrádci, byli ti, kdo chtěli hlavně přežít. I mezi umělci byli lidé aktivně zapojeni do odboje, mnohým pomohli a sami riskovali vlastní krk. Vladislav Vančura, Karel Poláček, Anna Letenská nebo Josef Čapek zaplatili za svobodu národa tím nejcennějším, co každý člověk má.

Paní profesorka Stanislava Kučerová, velmi vzácná žena, upřímná vlastenka se silným sociálním cítěním, nás v požehnaném věku sice loni opustila, ovšem její texty budou i nadále svou krásnou češtinou, moudrostí, argumentační úrovní, faktografickou přesností i nadčasovým nadhledem oslovovat čtenáře. Ne náhodou se její článek objevil i zde jako Vzpomínky dívenky na 15. březen 1939 a 9. květen 1945. První zmiňované datum nazývá velice příznačně dnem poroby: „Ten den byl nevlídný, studený, záblo a zalézalo za nehty, poletoval drobný bodavý sníh. Ulicemi našeho města se od rána valily motorizované jednotky německé armády. Zdálo se, že nemají konce. My děti jsme se dověděli, že je to okupace.“ Dlouhých šest let a ještě dva měsíce musely uplynout, aby se národ dočkal osvobození. „Není mnoho těch, kteří zažili a pamatují tu závratnou radost, pocity štěstí a vděčnosti, s kterými jsme my, pamětníci, stáli 9. května 1945 na chodnících českých měst a obcí a vítali slavné rudoarmějce – své osvoboditele. Národ se radoval – i statečná Praha po povstání – a velcí básníci skládali nezapomenutelné verše.“

Nutno snad jen závěrem dodat, že magazín Přísně tajné! vydává Pražská vydavatelská společnost a vychází jednou za dva měsíce. Kromě množství pestrých textů převážně z historie též pravidelně publikuje články zkušených autorů literatury faktu věnující se našemu druhému odboji.

Miroslav Pořízek